Musím se přiznat, že na sportovním půlmaratonu jsem byla poprvé. Podobnou akci jsem zažila před několika lety v Přelouči, vlastně jsme se od Přeloučáků inspirovali. U nich se to jmenovalo Svícen – sportovní maraton, 24 hodin sportů a her v tělocvičně. V Holicích máme jen půlmaraton a to ani ne 12ti hodinový, byl totiž „pouze“ od 9 do 19 hodin. Zdálo by se tedy, že jde o akci mnohem méně náročnou a rozumější. Zdálo by se. Ale jak víme, zdání klame. Nebo že bych byla už stará? Že by se mi tenkrát snášelo celodenní napínání sil lehčeji?
Pro mnohé účastníky to byl již čtvrtý ročník, čtvrtý den plný radosti a utrpení zároveň. Začal ránem plným slunce a čerstvého vzduchu. V tělocvičně gymnázia jsme posedávali, dojídali a dopíjeli snídani, povídali si a smáli se. Kolem čtvrt na 10 jsme se rozdělili do týmů. Rozhodla náhoda a osud. Zvolili jsme čtyři kapitány a zbytku, holkám a klukům zvlášť, rozdělili čísla. Čtyři týmy po 4 až 6 lidech plných odhodlání byly na světě.
Mezi TOP 5 sportů se dostal fotbal, volejbal, basketbal, softbal a ringo. Tedy hrát hned na začátku fotbal byla slušná rozcvička i pro otrlé sportovce. Já osobně po 10 minutách zmateného pobíhání po hřišti měla dost. Volala jsem o pomoc. Naštěstí bylo komu a přišel nás posílit můj brácha (O tom, jakou byl posilou v prvních 2 hodinách by se dalo polemizovat, ale dejme tomu…). Do branky jsem si netroufla, na útok neměla schopnosti a tak jsem svou funkci na hřišti, ostatně stejně jako většina ostatních dam, pojala jako pletení se protihráčům do cesty. Asi jsme se pletli šikovně, protože se nám celkem dařilo. Jediným neštěstím byl podvrknutý kotník Emca. Viděla jsem ji belhajíc se z tělocvičny pryč a večer se ke mně donesla už jen zpráva o 4 týdnech, kdy ji čeká kulhání a marodění.
Následoval volejbal, štěstí, paráda, odpočinek. Ještě celí červení jsme rozestavěli volejbalová hřiště a vypálili první míč. Úroveň zápasů byla různá, většinou slabší, ale nám to tak vyhovovalo a stačilo. Nikdo nebyl míčem skolen, prsty taktéž zústaly na svém místě. U některých jedinců se začal projevovat vliv nečekané aktivity na tělo. Tu a tam se začalo protahovat natažené svaly a někteří ztratili úsměv z tváře. Ale ještě pořád to šlo.
Po volejbale jsme nebyli schopni hned pokračovat. Přemohl nás hlad a v hale zašustili pytlíky se svačinkami a sušenkami. Kdo se najedl, udělal dobře. Basket z nás vytahoval schopnost dýchat i běhat. Tu a tam někdo odešel a někdo zase přišel. Všichni jsme záviděli posilu v podobě čerstvého Jardy. Teď jsem nucena udělat druhé přiznání. Basket je pro mě neuvěřitelně složitá hra. Její složitost a zákeřnost spočívá ve střídání stran v půlce hry. Když už se naučím, který koš bránit a na který útočit, dojde k obratu. Díky této podlé komplikaci se mi podařilo střelit vlastní koš. Bylo mi divné, že mi nikdo nebrání. Dokonce jsem i slyšela, jak spoluhráči křičí: „Nééééé, nech to! Neházej!“ Ale byla jsem štěstím bez sebe. Stála pod košem, prázdným, klidným košem. Míč v ruce. Nedbám křiku. V duchu mi běželo: „Co blbnou?“. Házím. Netrefila jsem se. Křik sílí. A just! Házím podruhé. Koš! Euforie! „Ty seš pitomá! To je jejich koš! Dalas vlastňáka!“ „Díky, díky!“ A neuvěřitelný záchvat smíchu. Při další hře a podobné šanci jsem si nechala své rozhodnutí, zda hodit či ne, potvrdit od svého kapitána. Kývnul. Koš. Uf, konečně správně.
Už bylo odpoledne a venku jsme přes okna viděli hejna vran či čeho, asi se na nás chystali. Přišel na řadu softbal. Jeho počátek bych přirovnala ke značně komplikovanému porodu, kdy nikdo neví, co se vlastně má narodit a jestli vůbec. Dohadování pravidel zabralo dost času. Někdo to zná tak, jiný jinak a holičtí gympláci mají pravidla přizpůsobená pro hru v hale. Jasně no, jinak by to ani nešlo. Hala prostě není hřiště na softbal. Dost lidí to chtělo odpískat, zrušit. Ale nakonec to byla fakt dobrá hra a zábava. Vznikaly různé speciální názvy situací ve hře. Shlédli jsme nesčetně skutečně originálních postojů s pálkou. Prožívali vzrušení při probíhání met. A já zase lovila plíce kdesi na podlaze.
Poslední souboje, venku už tma. Ringo. Znáte ty gumové kroužky? Skvěle lítají, dokonce při dostatečné rychlosti hezky pískají o vzduch. Opět jsme upravili hru k obrazu svému. Stal se z toho takový fotbalo-basketbal s rigem. Brankář měl velice těžký úkol uhlídat dva kroužky. Ostatní házeli jako o život.
Po šesté hodině se dohrálo. Marťa vyhlásila výsledky. Nechci se chlubit, ale byla jsem ve vítězném týmu. Ráda bych jmenovala všechny hráče a všechny týmy, ale nepamatuju si je přesně, tedy pokud na někoho zapomenu, omlouvám se. Svůj vím určitě – jedničky ve složení – já, Mafián, Němi, Katka, Vlaďka a Víťa (+ občas Zuzka a brácha BrŠup alias Mirek). Druhé místo vybojovali dvojky – Ivča, Jarda, Přeceda, Zuzka, Dobby, Máťa, Čoky. Třetí byli čtyřky – Papi, Libor, Žihy, Kiki, Míša, Marťa H. a čtvrtí trojky – BrŠup, Lískulka, Koudy, Janek, Jánoš, Helča.
Někteří ještě zůstali a využili čas pro přátelské kopání do míče. Já, značně vyčerpaná jsem se přesunula domů do sprchy. Asi je to tedy tím věkem. Úsměv na tváři mi naštěstí zůstal až do konce. Druhý den byl problém navlíknout ponožku, vyjít schody, sednout si do křesla… ale stálo to za to. Díky pořadatelce Martě, že to svolala, díky všem, že přišli.
Šuperka
fotky zde:http://holice.rajce.idnes.cz/Sportovni_pulmaraton_12.11.2011/
